Tanec v dějinách výtvarného umění [PDF]

Z nejstarších letopisů se nám zachovalo jen málo zpráv o tanci v českých zemích. Nejčastěji to bývá popis slavností ke korunovaci, na uvítanou panovníka, kdy rozjařený lid zpíval a tancoval. Jak napsal např. letopisec Kosmas: „…vracel se roku 1092 kníže Břetislav II. z vítězné výpravy z Polska do Prahy. Po ulicích pražských zaznívala hudba, dívky a jinochové vesele tančíce vítali příchozího knížete“. Roku 1281 spatřujeme podle líčení Petra Žitavského ve Zbraslavské kronice „po městech pražských neobyčejný ruch a rozjaření, kdy se vrací z Branibor mladistvý králevic český Václav do své vlasti. Lid český vítá dědice koruny královské slavně, s radostí, hudba se rozléhá všude po Praze, lid se veselí a tančí“. Jinde se letopisec rozepsal o nevídaném veselí r. 1297, kdy v Praze strojil Václav II. korunovační slavnost. V dalším výjevu Zbraslavské kroniky kněžna Eliška Přemyslovna r. 1310 byla oddána s Janem Lucemburským ve Špýru. V letopiscově latinské zprávě nacházíme rozlišení tance patrně skočného (tripudium) od tance jiného, snad kolového, vážnějšího (chorea).

Zajímavá a důležitá je zpráva Petra Žitavského o tanci roku 1308, kdy byl v Praze uvítán Jindřich Korutanský. Byl zde zachycen nový jev – tance řemeslnických cechů. Řezníci a kožišníci prováděli zvláštní tance dlouhými řadami. Cechovní tance byly rázovité, charakteristické pro to či ono řemeslo. Bednáři tancovali tanec s obručemi, soukeníci s praporcem. Tyto starodávné tance se dlouho udržely mezi řemeslníky po celý středověk až do současné doby. Zvyklosti cechovních řádů byly strnulé a zachovávaly se jako nedotknutelné dědictví s přísnou konzervativností od pokolení do pokolení. Řemesla si dávala cechovní tance potvrzovat od panovníků jako zvláštní výhradu. Nejslavnější byl mečový tanec nožířského cechu v Norimberku. Roku 1350 udělil tamějším nožířům Karel IV. právo o masopustě tancovati s meči. V 16. století také šermíři pořádali oblíbené mečové tance, které prokládali šermířskými výkony. I v Čechách znali tanec známý u Němců pod jménem „Schwerttanz“. Také ve Slezsku nebyl tento tanec neznámým jevem. Když roku 1620 český král Bedřich Falcký zavítal do Vratislavi, pořádal cech kožišnický tanec s meči. Ještě v 18. století byla v Praze udržována paměť na starodávný tanec od cechu tanečních mistrů. Z lidového podání dosud nevymizel.

Při mečovém tanci bývaly nošeny zvláštní pochodně, svíce na dřevěných postavnících. Bylo zvykem i jindy provázet tanec s postavníkem rozmanitými pohyby a obraty. Obyčejně je nazývaný tento tanec pochodňový. Ve středověku ho pořádali pravidelně o svatbách panských i měšťanských a patříval jako nezbytná součást do západoevropského svatebního zvykosloví. Tanec s pochodněmi je doložen také v Čechách, jak potvrzuje popis masopustní slavnosti na dvoře krále Vladislava roku 1477.

Prostý lid se bavil tancem skočnějším, bujnějším než páni, podle tehdejších mravokárců až z míry – že příliš vysoko poskakují a se točí, až u těch, kdož se dívají, pohoršení budí. Z lidových německých tanců jsou zapsané názvy ve skladbách minnesängerů: heierlei, mürmum, gimpel–gampel, achsel–rotten a další.

Páni se při tanci bavívali hlavně hudbou a zpěvem pěvců i žertéřů. Zazněla píseň k tanci, kterou předzpěvoval buď hudec nebo tančící paní, po každé sloce zazpívali ostatní tanečníci sborem přiměřený refrén. V západoevropském tanci převládaly tance francouzské, provensálské. Tyto tance byly rozšířeny zejména u Němců mezi panstvem, např. treialtrej (tančilo jej dvanáct osob), wânaldei, virlei, firgmatrei, gofenanz.

Při zábavách a hostinách na dvoře Karla IV. zaznívala hudba a ke kolbě (turnajům) býval připojován tanec, jak bylo zvykem všude na panovnických dvorech. Podle Guillauma de Machaut např. za pobytu kyperského krále Petra v Praze na dvoře Karlově byly pořádány skvělé slavnosti, při nichž se vedle turnajů bavilo panstvo tancem. Jak se tanec rozmáhal, svědčí pozoruhodné záznamy staropražských knih, kde mezi jinými měšťany je zapsán k roku 1375 taneční mistr Henslinus („tanczmeister“), a jinde o něco později (v letech 1377 – 1388) je uváděn „tanzmagister“. Tyto záznamy ukazují, že ve druhé polovině 14. století vyučovali tanci v Praze zvláštní učitelé, taneční mistři, kteří učili především tancům přicházejícím z jiných zemí. Znalost tance nebyla tehdy podceňována. Měšťané si zvolili učení tanci i za zvláštní zaměstnání.

Svědectví o tom, jak páni v západní Evropě v 15. století tancovali, podávají některé kresby a grafiky (dřevořezy, dřevoryty). Známá nástěnná malba na hradě Zvíkově dokládá, že nebyl velký rozdíl mezi tancem českých pánů a tancem západoevropským.

Renesance znamená významný rozvoj nejen ve výtvarném umění a literatuře, ale i tanci. Záznamy a spisy o tanci jsou známé až od poloviny 15. stol. První zápis choreografie se objevil po roce 1450 v Itálii od Domenica da Piacenza, věhlasného tanečního mistra z Ferrary. Následovaly rukopisy jeho studentů Antonia Cornazana (1465) a Guglielma Ebrea da Pesaro (1463, po 1470). Dalším významným pramenem je tzv. Bruselský rukopis – Les basses danses de Marguerite d’Autriche z roku 1470 nebo první tištěná sbírka u M. Toulouse v Paříži roku 1490.

V období rané italské renesance byly oblíbené bassa danza, quadernaria, saltarello a piva (6/8, 4/8, 2/4) – ta byla nejrychlejší a navazovala na lidový, dudácký charakter. Bassa danza „nízký“ tanec (baxa, basse danse) při zemi a bez poskoků se rozšířil po evropských dvorech, kde naopak nebyl pro panstvo vhodný „vysoký“ tanec (alta danza) s výskoky (poskočný). Základními pohybovými motivy bassa danzů byly: simple (jednokrok), double (dvojkrok), branle, congé, reprise, révérence (poklona)… používá se pro ně i zkratek pod notovými zápisy melodií. Z motivů lze sestavit několik kombinací tvořící fráze různých délek zv. mesures.

S živější hudbou se uplatňovaly i živější pohyby: půlotáčka (meza volta), otáčka (volta tonda), druh podupu (frappamento), druh „otřesu“ (picigamento), vlněním a dalšími ozdobami… Hlavní důraz byl na vytváření geometrických prostorových figur, tyto vlastně představovaly stylizované symbolické významy ze starověkých obřadních tanců…

V druhé polovině 16. století se objevují choreografické skladby zvané balli, balletti, ballitti – předchůdce pozdějších baletů, které vznikají v období baroka. Skládali je hudebně i pohybově taneční mistři pro 2 a více osob aristokratických tanečníků k předvedení na plesech a slavnostech. V poslední třetině 16. století vycházely traktáty o tanci jako praktické učebnice doplněné ilustracemi tanečních figur a pozic. Jejími autory byli taneční mistři Fabritio Caroso da Sermoneta: Del Ballarino (1581), Nobilita di Dame (1600); Cesare Negri, Le Gratie d´Amore (1602). Výjimkou je traktát Orchesographie (1588) francouzského kanovníka Thoinota Arbeaua, který zapsal i množství lidových „řetězových“ tanců, tzv. bránlů.

V Lombardii skupina tanečních mistrů vytvořila i novou taneční teorii. Jako první viděli v tanci syntézu pohybu, hudby a prostoru. Umění tančit dělí na pět složek:

  1. misura (míra) – schopnost dosáhnout dokonalé shody mezi tanečním a hudebním metrem a rytmem
  2. memoria (paměť) – znalost kroků a pohybů zvoleného tance a uvědomit si jejich sled
  3. partire nebo comparatimento del tereno (rozdělení taneční plochy) – schopnost odhadnout prostorové možnosti, přizpůsobení velikosti kroků a gest dané taneční ploše
  4. aiere (vzdušnost, elevace) – schopnost vybalancovat zdvihy a pauzy a lehkost pohybů vůbec
  5. diversita di cose (rozmanitosti) – schopnost obměňovat dynamiku

Ballo či balletto italské renesance je svým obsahem předchůdce pozdějšího baletu. Některé pohybové motivy renesančních tanců později přešly i do baroka, taneční mistři pro ně vynalezli dokonce grafické značky – taneční notaci. Podle dokladů o chorovodech ale i točivých tancích se v lidovém prostředí tančilo velmi bujně (viz obrazy P. Brueghela st.), takže mravokárci si přišli na své (u nás Rokycana a Čeští bratři). Vedle balli, které tančili vznešení dvořané pro zábavu a reprezentaci, existovaly i tance pro diváky, především jako součást divadla.

V záznamech 15. a 16. století se setkáváme s moriskou (název podle pokřestěných Maurů – Morisků). I pan Lev z Rožmitálu, který vedl mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad, viděl ve Španělsku tanec 24 mužů ve zbroji s pochodněmi. Tyto tance morisky se dělí na tance beze zbraně (ale se začerněnými obličeji, maskami, rolničkami, pochodněmi) a tance dvou skupin stylizujících boj… čili moriska je jedním z pramenů baletu…

V 16. století již ovládá renesanční myšlení veškeré umění; v tanci tzn. zájem o různé druhy (adaptace lidových tanců, ceremoniální tance, choreograficky vedené výstupy mytologického či alegorického charakteru) a v návaznosti na tento vývoj se objevují první balety, které lze již nazvat divadelními, tj. sdružují kostýmovaný tanec, deklamaci, zpěv a hudbu v celek podřízený jednotnému námětu inscenovaném ve výtvarně pojednaném prostoru se světelnými i mechanickými efekty.

Vliv italských humanistů i jejich nového pojetí světa a člověka zasáhl i život na universitách, kde se vedle kultury ducha začala pěstovat i kultura těla ve formě tance a šermu, později v Anglii i rekreace v pohybových hrách.

V tancemilovném období 1500–1650 byly převzaty krokové motivy 15. století, ale vytvořeny i nové: pětikrok (cinq pas), florek, capriola (kozí skok – výskok se skřížením nebo úderem nohy o nohu), jeřábí krok (na způsob vykopnutí vpřed)… Hlavními tanci doby jsou pavane, gaillarde, branle, allemande.

Pavanne (paduana) majestátní procesionální tanec španělského původu, pohybově potomek „nízkých tanců“ zv. též „paví tanec“, protože tanečníci v pláštích a vlečkách se „vypínali jako pávi s rozvinutým vějířem per“. Pavana se netančila jen v zástupu, ale i sólově a spojovala se s živějšími tanci, obvykle s gaillardami.

Gaillarde (od gagliardo = silný, smělý, bujarý) tančilo více párů, po úvodu se dvojice rozdělila, tanečník se naparoval, vyskakoval, podupával jako jeřábek před samičkou, dáma se vzdalovala a přibližovala drobnými kroky…

Branle (jméno od franc. branler = kývat se, houpat se) řetězový tanec v kruhu středověkého původu, tanečníci postupovali více vlevo a méně vpravo, takže postupovali v celku ve směru slunečního svitu (resp. hodinových ručiček), což mělo původně symbolický význam ze starých pohanských obřadů.

Do skupiny bránlů patří i nejstarší verze gavotty (tance kmene Gavottů z hornatého Gapancais)… prošla řadou změn v baroku ale i v 19. století. Jako lidový tanec se udržela dodnes v Bretani.

Allemande je potomek německých „nízkých“ tanců, který doznal rozvoje v renesanci… V pomalé podobě byla zařazena i do suity, kde se stala úvodní skladbou.

V renesanci se tančilo nejen u dvora, ale i na universitách, rovněž i v měšťanských tanečních školách. Např. v Oxfordu se učilo dvaceti způsobům, jak kráčet a tančit, londýnské právní fakulty – Inns of Court – se předháněly v nácviku tanců. Ale pak začala kritika díky puritanismu, který zatracoval tance (stejně jako Kalvín ve Švýcarsku nebo Čeští bratři…).

Renesanční tanec proniká i do české společnosti; existuje doklad o společenském baletu z r. 1555 při svatebním veselí v Plzni („mumraj čtyř vodních mužů se svícemi a čtyř maskovaných bohyň se střelami a terči…“). Mladá generace české šlechty posílaná do ciziny se učila i tanečnímu „umění“… viz pan Slavata píše r. 1593 z Itálie, že kromě práv a filosofie se učí hudbě, tanci a šermu… V zápisu Veselého bratrstva v Lounech z r. 1600 se mluví o „…všelijaké kozelečky, české, německé, englitské, židovské, tatarské aj. jakž času toho obyčej byl…